Eva Lorenzová v Rytmusu působí už od roku 2010. Momentálně na pozici metodička Podpory samostatného bydlení v Karlovarském kraji.
Evo, vystudovala jsi obor„mechanička strunných hudebních nástrojů“. Jak ses dostala od hudebních nástrojů k práci v Rytmusu?
Měla jsem potřebu změnit práci, měla jsem už i novou nabídku. Pak jsem se potkala s Lenkou Skálovou, která mě oslovila, jestli bych nechtěla zkusit práci v sociálních službách. Konkrétně šlo o pomoc ženám, které se právě chystaly k přestěhování z domova pro osoby se zdravotním postižením do města do pronajatých bytů a potřebovaly někoho, kdo jim pomůže se zařizováním běžných záležitostí. Neměla jsem úplnou představu, co všechno mě čeká, ale nabídka mě zaujala.
Co všechno tvoje práce obnáší a co tě na ní nejvíce baví?
Začala jsem pracovat jako asistentka, což dělám podle potřeby dál. Nyní jsem metodik Podpory samostatného bydlení, koordinátor asistencí. Nemůžu říct, že by mě něco nebavilo, je to spolupráce nejen s kolegy a lidmi, kteří využívají naší službu, ale s veřejností, sousedy, rodinou, úřady atd. A dělat rozpisy, kam koho poslat na asistenci od Lubů po Ostrov, je taky pěkný adrenalin - potřebuji znát lidi, vědět, kde bydlí, co potřebují. V případě sociální rehabilitace musím vědět, kdo kam chodí do práce, na praxi. Pracuji i s mapou, abych měla představu, kam asistenta posílám a kolik času potřebuje, aby to vše zvládl. Co nedávám je MHD v Karlových Varech.
Získala jsi v rámci studia hudebních nástrojů nějakou dovednost, kterou jsi někdy uplatnila v Rytmusu?
Asi práce s duší, citem a trpělivostí. Přijde mi to dost podobné. U houslí musíš pracovat s citem a postavit duši tak, aby nástroj dobře zněl. A to bez trpělivosti nejde. A v této práci je to podobné. Pracujeme s duší člověka a je potřeba cit a trpělivost. Když se to dělá dobře, daří se a těší nás to.
Jaká je tvoje rada nebo doporučení pro začínající sociální pracovníky a asistenty, kteří se chtějí věnovat lidem se zdravotním postižením?
Být k lidem otevření, upřímní, nebát si říct, že něco nevím, nemít velká očekávání a hlavně se nenechat odradit, když se někdy něco nedaří. Podporujeme lidi, kteří se učí rozhodovat v běžném životě a ukazujeme jim, jak být co nejvíc samostatní. Stává se, že mění své plány, svá rozhodnutí a tím mění i naše pracovní plány. Je potřeba trpělivost. Tak to je.
A poslední otázka :) V Rytmusu působíš už od roku 2010. Co tě tu drží tak dlouho a čeho si na práci zde nejvíce ceníš?
Jsem v Rytmusu od začátku vzniku Podpory samostatného bydlení v Karlovarském kraji. Ten čas tak utíká, že mi ani nepřijde, že jsem tu tak dlouho. Nebyla to vždy práce snadná, byla psychicky náročná. To, co mi ale hodně pomohlo a kvůli čemu si myslím, že jsem zde tak dlouho, je zájem vedoucí a ředitelky o kolegy a pracovníky. Když máš potřebu změnit práci, není jim to jedno, hledají možnosti, kde můžeš uplatnit své znalosti, abys nemusela odejít. A toho si vážím, není to běžné. Cením si zkušeností, které jsem díky této práci získala.
Aleš Vojáček působí v Rytmusu již více než 10 let jako sebeobhájce. Časem se však sám stal asistentem a pomáhá dalším lidem s postižením.
Aleši, v Rytmusu jsi členem skupin Sebeobhájci a Leopardi. Jak dlouho už ve skupinách působíš a jak jsi se k nim dostal?
Působím dlouho. Je to už asi 13 let. Po škole jsem dostal letáček o Rytmusu, pak jsem s Rytmusem hledal práci a našel. Tou dobou jsem taky dostal nabídku, zda se přidat k poradcům Rytmusu, kterým se dnes říká sebeobhájci. Do Leopardů chodím tak cca 2 roky, to už byli založení. Ten nápad přivezly sebeobhájkyně, které byly v Anglii v rámci projektu sbírat zkušenosti.
Co v rámci Sebeobhájců a Leopardů děláš a co se ti na práci ve skupinách nejvíc líbí?
Leopardi vymýšlejí akce pro lidi z Rytmusu, sebeobhájce a třeba studenty z tranzitu, prostě pro toho, kdo má zájem. Teď zrovna běží seriál „Po neznámých místech v Praze“. Jde o místo v Praze, kde jsme nebyli a provází nás tam sebeobhájce, který tam bydlí a zná to tam. V sebeobhájcích jsme teď 2 skupiny. V jedné děláme různé projekty, pracujeme na tématech, máme různé přednášky a vzděláváme se. Teď zrovna diskutujeme a promýšlíme, jakému tématu se budeme věnovat na podzim. Druhá skupina se schází v restauraci U Kašpara, její členové si říkají, co je nového a plánují akce pro ostatní. Několik sebeobhájců má také na starosti konferenci v Brně.
Jako sebeobhájce se nyní podílíš na přípravě konference Pro změnu, která se uskuteční v říjnu v Brně. Co máš v rámci konferenčního výboru na starosti?
Na konci června jedeme do Brna zkouknout prostory konference. Jedeme zjistit přístupnost prostor, aby tam mohli být účastníci s vozíkem. Taky jsme poslali pozvánky na konferenci organizacím a lidem, kteří by se mohli zúčastnit.
V Rytmusu působíš také jako asistent člověka na vozíku? Jak vypadala tvoje cesta k této práci?
V předchozí práci jsem nemohl zůstat. Byla tam kolegyně, se kterou jsem nevycházel, vadil jsem jí. Rozhodl jsem se odejít. Ozval jsem se Rytmusu s tím, že hledám práci. Kontaktovala mě Martina Hüblová, že Rytmus hledá asistenta k člověku na vozíku. Absolvoval jsem asistentský kurz. Už to bude asi 5 let.
Co práce asistenta obnáší?
Práce asistenta je docela rozmanitá. Její součástí je pomoc klientovi do práce a v bytě s různými činnostmi. Doprovázím ho na místa, kam chce a potřebuje. Klient má mechanický vozík, takže pomáhám i s tím. Trochu mi díky tomu narostly svaly☺. Předávám informace o změnách třeba sociální pracovnici Martině nebo nejbližšímu asistentovi. Když někdo náhle onemocní, tak rád zastoupím. V případě, že nemůžu jít na asistenci, tak požádám o záskok. Práce obnáší i dost dalších věcí a domlouvání kolem. Kromě jiného zapisuji do systému E-quip asistence a chodím na porady.
S Václavem, kterému asistuješ, trávíš hodně času a jste už i dobří kamarádi. Na jaký společný zážitek vzpomínáš nejraději?
Václavovi dělám asistenta také na na letním pobytu od Modrého klíče - je to taková pracovní dovolená. Vždy si to užijeme. Jezdíme na různé výlety. Nebo jdeme tam, kam chce Václav. Letos jedeme už po čtvrté.
Tentokrát jsme se pro rozhovor vydali až do Brna. Vlaďka Kršková v Rytmusu pracuje jako koordinátorka brněnských kurzů pro asistenty pedagoga.
Při zaměstnání jsi zvládla vystudovat vysokou školu - obor speciální pedagogika, což je obdivuhodné. Co bylo nejtěžší na skloubení práce a studia?
Tady mám příležitost veřejně poděkovat Pavle Baxa, ředitelce organizace. Dala mi šanci pracovat na projektu, který vyžadoval člověka s vyšším pedagogickým vzděláním. Předpokládám, že ji zaujala má praxe v zahraničí. Nikdy předtím jsem nebyla v práci nucena studovat vysokou školu. Platí ale, že čím více víte, tím více víte, že nic nevíte. A taky – važ si svých nepřátel. V jednom nejmenovaném speciálně pedagogickém centru, při jednání a doslova obhajobě dítěte a jeho práv, se mě jedna speciální pedagožka s pokřiveným úsměvem zeptala, jaké mám vzdělání, když mohu vědět, co je pro dítě nejlepší. Možná bych jí nyní měla poslat děkovný dopis, protože i to bylo impulsem studovat dále. Práce, studium, relativně malé dítě - no, nějak se to dalo. Ale na pajdáku se vytvořila dobrá parta, hodně jsme se nasmáli a stýkáme se do teď.
Co všechno v Rytmusu děláš?
Koordinátorku pro asistenty pedagoga v Brně, lektorku, mám na starosti i písemné práce ze všech kurzů pro asistenty pedagoga v Ostravě i v Praze. Zároveň sleduji kvalitu lektorů kurzů a to jednak osobně a také přes zpětné vazby, které zpracovávají účastníci. Dále se podílím na pomoci rodičům dětí s mentálním postižením v případě, že mají problémy najít vhodnou školu nebo mají problémy ve škole stávající. Do toho učím na Univerzitě Palackého v Olomouci téma Plánování zaměřené na člověka a také v případě, že nás osloví nějaká škola například s potřebou podpory v oblasti asistentů pedagoga, je možné se domluvit na konzultacích. Šestým rokem organizuji v Jihomoravském kraji tzv. Snídaně neziskovek, kde se přibližně 5x za rok schází zástupci neziskového sektoru a kde probíráme, co se nám daří, co méně a navzájem se inspirujeme či si radíme.
Jsi proslulá tím, že ráda připravuješ hry a představení na večírky Rytmusu. Kde bereš nápady?
Ta otázka mě rozesmála. Že by to už bylo tak známé? Mám v sobě trochu „teatrální“ vlohy po tatínkovi, ten se rád předvádí. Po studiích na střední zdravotnické škole jsem měla chuť dát si přihlášku na JAMU. Myslím si ale, že jsem dobře udělala, když jsem ji nepodala - takový talent fakt nemám. Ale kompenzuji si to, když učím, protože jsem přesvědčená, že dobrý učitel, musí být i dobrý herec. Ale zase - mám v sobě i tu skrytou introvertnost, takže ráda „zazářím“ a pak se klidně schovám do klidu a do „ulity“.
V Rytmusu jsi už 13 let a pracovala jsi zde na různých pozicích. Kam se za tu dobu Rytmus posunul?
To je hezká otázka. Jsem ráda, že má organizace ve svém čele stále stejnou ředitelku, která je pro mě osobní a hlavně přirozenou autoritou. Přibylo hodně mladých lidí, tak by se dalo říci, že přinesli nový vítr. Přibyly nové služby, působení ve více krajích, je o organizaci více slyšet. Tak přeji stále dobrý vítr nám všem!