Mladý student Jakub z chebské praktické školy je živým důkazem, že se správnou podporou lze překonat strach z neznáma i vlastní limity. Dnes je mezi sociálními konzultanty přezdíván „bourákem Tranzitního programu“ a svým přístupem k práci motivuje i ostatní studenty.
Od nejistoty k sebevědomí
Začátky přitom nebyly jednoduché. Když Kuba vstupoval do Tranzitního programu, o práci příliš nestál. Nebyla to však jen obyčejná lenost – pod povrchem se skrýval strach z neúspěchu a obavy z neznámého prostředí. Díky trpělivé spolupráci konzultantů z Rytmusu, školy a rodiny se však podařilo bariéry do světa práce překonat.
Kuba postupně získal sebevědomí a začal jasněji formulovat, co by v životě chtěl dokázat. Velkou roli v jeho cestě sehrál přístup paní učitelky Doškové a také bezvýhradná podpora rodiny, která mu důvěřovala a poskytla bezpečné zázemí pro první kroky na otevřeném pracovním trhu.
Pestrá cesta napříč obory
Tranzitní program Kubovi umožnil vyzkoušet si různé pracovní role a prostředí. Díky tomu mohl postupně zjišťovat, co mu vyhovuje a v čem se cítí dobře.
Během programu prošel několika zajímavými praxemi:
- Železářství Majka
- Zahradnictví Serbe
- zákulisí Západočeského divadla v Chebu
- Penny Market
- Hasičský sbor
- prodejna Moto Cheb
Praxe probíhaly zpravidla jednou týdně místo školního vyučování a trvaly přibližně tři měsíce. Každá zkušenost posunula Kubu o krok dál – nejen v pracovních dovednostech, ale i v osobním rozvoji.
„Mami, teď jsem v práci!“
Nejvýraznější zkušenost si Kuba odnesl z praxe v Penny Marketu. Právě zde dokázal, že i potíže s jemnou a hrubou motorikou lze s pevnou vůlí zvládnout. Postupně se stal téměř samostatným pracovníkem, který svou práci bere velmi vážně.
Jeho pracovní konzultantka Jana s úsměvem vzpomíná na moment, který Kubovu proměnu vystihuje nejlépe:
Během praxe trval na tom, aby ho maminka, která se na něj přišla podívat, neoslovovala jménem a dělala, že ho nezná. Chtěl být vnímán jako profesionál, ne jako dítě pod dohledem.
Budoucnost plná samostatnosti
Kubův pokrok se nezastavil jen u pracovních zkušeností. Proměnil se i jeho každodenní život. Zatímco dříve se po Chebu bez doprovodu téměř nepohyboval, dnes se po městě pohybuje samostatně a s jistotou.
Příběh Kuby ukazuje, čeho může Tranzitní program dosáhnout: proměnit počáteční strac ve schopnost převzít odpovědnost za vlastní život. Z chlapce, kterému se do práce příliš nechtělo, vyrostl mladý muž, který chce pracovat, být samostatný a mít své místo ve společnosti.
Jeho cesta tak krásně připomíná i název tohoto příběhu – od „nechce se mi“ k hrdému pracovníkovi. A právě takové proměny dávají práci Tranzitního programu skutečný smysl.
Sdílejte na: