Jsou to lidé s postižením, kteří chtějí být slyšet. Nebojí se mluvit o tom, co potřebují, a pomáhají i ostatním, aby se dokázali ozvat.
Sebeobhájci mění pohled veřejnosti na lidi s postižením – ukazují, že mají schopnosti, zkušenosti i chuť zapojit se do společnosti naplno.
Učí se stát si za svým, říkat svůj názor, hledat řešení a mluvit o věcech, které je trápí. Pomáhají měnit systém i postoje lidí kolem. Protože každý má právo být slyšen a bránit svá práva.
Co sebeobhájci v Rytmusu dělají
Sebeobhájci v Rytmusu se aktivně zapojují do dění kolem sebe a pomáhají měnit pohled na lidi s postižením.
Pomáhají nám s organizací akcí, které zvyšují povědomí o právech lidí s postižením.
Sdílejí svoje zkušenosti na konferencích, kurzech nebo ve školách – mluví o bariérách, předsudcích i o tom, jak se dají překonávat.
Zapojují se do života ve svém okolí – pomáhají v přírodě, dobrovolničí, podporují druhé.
Spolupracují s námi na tvorbě a rozvoji sociálních služeb – přinášejí svůj pohled, zpětnou vazbu a pomáhají s překladem textů do snadného čtení.
Na pravidelných setkáních sdílejí zkušenosti, plánují akce, vzdělávají se a vzájemně se podporují.
Zajímají se o kvalitu života lidí žijících v pobytových zařízeních i o situaci lidí s omezenou svéprávností.
Pořádají volnočasové aktivity – výlety, procházky, sportovní i společenské akce.
Od ledna 2025 pracují sebeobhájci v Rytmusu v pěti pracovních skupinách. Každá se zaměřuje na jedno důležité téma:
Přišli bychom se podělit o zkušenosti se samostatným životem a samostatným bydlením.
Jsme 2 řečníci. Každý mluvíme o své zkušenosti.
Jany zkušenost je o tom, co je pro ni v bydlení a samostatném životě důležité a co jí vyhovuje. Bydlí několik let samostatně, v bytě se sestrou a s pomocí sociální služby.
Václav mluví o samostatném bydlení v pronajatém bytě, kde mu pomáhá rodina a sociální služba. A jak to bylo před tím, když bydlel ve stacionáři.
Skupina Leopardů vznikla v roce 2019. Její členové vzešli z řad sebeobhájců Rytmusu. Pro její vznik jsme se nechali inspirovat v Anglii, v rámci projektu Nejsme v tom sami.
Stejně jako naši angličtí kolegové pořádáme a vymýšlíme akce všeho druhu, na kterých se chceme pobavit, setkat se s kamarády a zažít něco nového. Tým Leopardů se obvykle schází jednou za měsíc. Na schůzkách vymýšlí, co bych mohli uspořádat. Rozdělují si, kdo co pro realizaci akce udělá (kdo zajistí prostory, kdo udělá pozvánku…).
Leopardi stihli uspořádat již akce v duchu sportovním (petang a bowling), společenském (karaoke, party ve stylu filmových postav a vánoční setkání), poznávacím (návštěva planetária). Nebojí se ale ani on-line akcí. V době, kdy se nemohli potkávat osobně, zorganizovali on-line „fotopárty“.
leopardi@rytmus.org
Sebeobhajování
Sebeobhajování (anglicky self advocacy) je označováno jako proces, při kterém se člověk učí individuálně nebo v kolektivu vyjadřovat vlastní postoje, přání, názory, hovořit sám za sebe i za skupinu.
Pojem sebeobhájce je definován jako obhajoba vlastních potřeb lidí s mentálním postižením, spíše než aby jejich potřeby zastupoval někdo jiný. Pojem sebeobhájce vznikl a ustálil se v přímé reakci na to, že lidé s mentálním / intelektovým postižením byli a jsou vylučováni z veřejného prostoru a neměli možnost se vyjadřovat k věcem, které se jich přímo dotýkají.
V současnosti existuje hnutí sebeobhájců jako celosvětová organizace, která sdružuje hlavně osoby s mentálním postižením. Jejím cílem je podporovat u těchto lidí schopnost převzít zodpovědnost, hájit svá práva, bránit se účinně proti diskriminaci, ale i správně chápat své povinnosti.
Historie sebeobhájců má kořeny ve Švédsku, kde v 60. letech působil dr. Bengt Nirje, ředitel Švédské asociace pro osoby s mentálním postižením, který na konci šedesátých let začal organizovat zájmový klub. V něm se stýkali lidé považovaní za mentálně postižené i lidé bez diagnózy a společně plánovali, kam vyrazí na výlet. Záměrem dr. Nirjeho bylo umožnit lidem s postižením prožít si normální zkušenost plného rozhodování za sebe sama, tuto praxi nazýval „normalizace“. Šlo o radikální krok, neboť lidé s mentálním postižením byli tehdy považováni za neschopné rozhodování o sobě samých, neschopné zastávat vlastní názory a aktivně se pohybovat ve veřejném prostoru.
V roce 1972 se myšlenka sebeobhájcovství rozšířila do Velké Británie a Kanady a lidé s mentálním postižením začali organizovat první konference sebeobhájců. Chtěli dát najevo, že jejich postižení je až sekundární a na prvním místě je jejich lidská osobnost a důstojnost. Nazvali se „People First“ (V první řadě lidé). Následně se hnutí rozšířilo i do USA. V České republice byla zorganizována první skupina sebeobhájců po roce 2000. Rytmus byl u toho.
Pojem sebeobhájce je definován jako obhajoba vlastních potřeb lidí s mentálním postižením, spíše než aby jejich potřeby zastupoval někdo jiný. Pojem sebeobhájce vznikl a ustálil se v přímé reakci na to, že lidé s mentálním / intelektovým postižením byli a jsou vylučováni z veřejného prostoru a neměli možnost se vyjadřovat k věcem, které se jich přímo dotýkají.