Rok se s rokem sešel a my jsme opět s našimi studenty tradičně vyrazili do přírody. V pondělí jsme se sešli, abychom si všichni pověděli, jaký máme plán a co s sebou zabalit, načež jsme hned druhý den zjistili, co všechno jsme zapomněli.
V úterý jsme vyrazili vlakem do Českého Šternberka, kde jsme zahájili náš výlet výšlapem k hradu. Poté už jsme pokračovali směr Sázava. Jelikož jsme si už řádně putování v předešlých letech natrénovali, rozhodli jsme se zpestřit si program nejedním honem za ztracenou turistickou značkou. Jako správní puťákoví mazáci jsme ale cestu vždy našli a před večerem jsme dorazili do kempu, kde na nás už netrpělivě čekaly naše chatičky a ohniště připravené k táboráku.
Druhý den jsme se probudili do krásného slunečného dne, který spíš sváděl k celodennímu koupání a válení u vody, ale my jsme nelenili, v řece jsme se osvěžili jen krátce a už už jsme to hnali do dalších kopců. Zanedlouho jsme dorazili do nedalekého města Sázava, kde jsme si odpočinuli u krásného (i když zrovna opravovaného) Sázavského kláštera a poslechli jsme si povídání našich zkušenějších kolegů o tom, jaké to je hledat si práci a na co se všechno můžeme těšit, až nám ve škole odzvoní naposledy. A jelikož jsme už měli v hlavě plno zážitků (a v nohách spoustu kilometrů), vyrazili jsme ze zahrady kláštera rovnou na nádraží.
A co že jsme se to cestou vlastně naučili? Spoustu věcí o přírodě, pomáhat slabším, když naši pomoc potřebují a také si o pomoc říct, když ji potřebujeme my. Naučili jsme se, že je někdy fajn sdílet radosti a strasti ve skupině a nemuset vše tahat na svých bedrech. Teď už jdeme ale vybalit své krosny, ošetřit bolavé nohy a pořádně si po pochodování odpočinout. Tak zase na viděnou příště, přírodo!
Sdílejte na: