Inkluzivní, přijímající přístup. Co to je?

Mateřská škola má důležité prvenství. Poprvé se dítě setkává se vzdělávací institucí. Zejména pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami je takové setkání pro jeho další přístup k učení, vrstevníkům, dospělým a sama sobě klíčové. Maminka malého Tomáška vypráví jejich příběh.

Můj syn Tomáš je takzvaně to „jiné“ nebo „divné“ dítě, dítě s „papírem“. Zažila jsem jaké to je, když se podporujícího prostředí nedostává, a naopak jaký je to rozdíl, když inkluze není jen slovo, ale jsou to i činy.

Náš první rok ve školce byl horor. Snaha, kterou jsem vydávala na to, abych byla pochopena, a hlavně aby byl pochopený syn, byla tak vysilující! A přitom nikam nevedla. Pokud učitel „nechce“, tak to prostě fungovat nebude, i kdybyste se na hlavu postavili. Byla jsem „problematickou“ matkou. Syn byl trpěn a jen ho nechávali někde postávat. Děti si s ním nechtěly hrát. Některé ani nevěděly, jak se jmenuje. Mluvili o něm jako „to jen on”, oslovovali ho „hej ty“ a podobně. A slova, která slyšíte za zády, tak ty vám taky nepřidají. Kolikrát jsem vyslechla „takový krásný kluk a ……”. Čím dál častěji jsem měla pocit, že to prostě vzdám, nic se neměnilo.

Ale učitelka odešla do důchodu a najednou nám začalo svítat na lepší zítřky. Nastoupila nová paní učitelka a dokonce speciální pedagog. A vše nabralo nový směr. Najednou nebyl problém. S Tomem a s dětmi se začalo mluvit jinak.

Jednoho dne ho v šatně oslovil chlapeček jménem. Ta věta mi asi navždy zůstane v mysli. Jednoduchá, ale krásná. TOME, PŮJDEŠ SI DNESKA SE MNOU HRÁT? Ze začátku jsem tomu vůbec nevěřila, ale i tak banální věc mi ukázala, že máme naději.

Nová paní učitelka hned poznala, v čem byl největší problém. Tomášek prostě vůbec nerozuměl tomu, co má dělat, co kdo říká – a proto se buď vztekal, nebo danou věc vůbec nedělal. Když ho nutili, tak byl čím dál více rozhozený a docházelo k afektům. Zní to hrozně jednoduše, ale doopravdy k velkému zlepšení došlo, když dostával jednoduché, krátké, jasné a přitom přátelské pokyny. Když někdo zkoumal, jestli rozumí.

A světe div se, začalo to fungovat. Syn najednou začal do školky spěchat, měl velkou radost, když našel na nástěnce i svůj obrázek. Protože dříve sice také občas na nástěnce visel obrázek s jeho jménem, ale mně bylo jasné, že ho Tom nemaloval.

Samozřejmě se všechno nezměnilo ze dne na den. Postupovali jsme krůček po krůčku. Některé děti si cestu k Tomáškovi stále nenašly, stejně jako i Tom stále nezvládá všechno jako ostatní jeho vrstevníci. Nyní máme individuální plán a paní asistentku. Tomík ušel velký kus cesty a udělal neuvěřitelný pokrok. Vidí to i paní učitelky a mluví o tom, jaký Tomášek udělal obrovský skok ve svých sociálních dovednostech. Nemůžu opomenout i paní školnici, která také svým přístupem pomohla, nad rámec svých povinností. Najednou komunikujeme i s rodiči ostatních dětí.

V tuto chvíli už zase můžu klidně spát. Takový pocit je pro naši rodinu vysvobození. Máme doma šťastné, chytré a šikovné dítě, které by bez tohoto přístupu skončilo bůhví kde.

Sdílejte na: