Mateřská škola má důležité prvenství. Poprvé se dítě setkává se vzdělávací institucí. Zejména pro dítě se speciálními vzdělávacími potřebami je takové setkání pro jeho další přístup k učení, vrstevníkům, dospělým a sama sobě klíčové. Maminka malého Tomáška vypráví jejich příběh.
Můj syn Tomáš je takzvaně to „jiné“ nebo „divné“ dítě, dítě s „papírem“. Zažila jsem jaké to je, když se podporujícího prostředí nedostává, a naopak jaký je to rozdíl, když inkluze není jen slovo, ale jsou to i činy.
Náš první rok ve školce byl horor. Snaha, kterou jsem vydávala na to, abych byla pochopena, a hlavně aby byl pochopený syn, byla tak vysilující! A přitom nikam nevedla. Pokud učitel „nechce“, tak to prostě fungovat nebude, i kdybyste se na hlavu postavili. Byla jsem „problematickou“ matkou. Syn byl trpěn a jen ho nechávali někde postávat. Děti si s ním nechtěly hrát. Některé ani nevěděly, jak se jmenuje. Mluvili o něm jako „to jen on”, oslovovali ho „hej ty“ a podobně. A slova, která slyšíte za zády, tak ty vám taky nepřidají. Kolikrát jsem vyslechla „takový krásný kluk a ……”. Čím dál častěji jsem měla pocit, že to prostě vzdám, nic se neměnilo.
Ale učitelka odešla do důchodu a najednou nám začalo svítat na lepší zítřky. Nastoupila nová paní učitelka a dokonce speciální pedagog. A vše nabralo nový směr. Najednou nebyl problém. S Tomem a s dětmi se začalo mluvit jinak.
Jednoho dne ho v šatně oslovil chlapeček jménem. Ta věta mi asi navždy zůstane v mysli. Jednoduchá, ale krásná. TOME, PŮJDEŠ SI DNESKA SE MNOU HRÁT? Ze začátku jsem tomu vůbec nevěřila, ale i tak banální věc mi ukázala, že máme naději.
Nová paní učitelka hned poznala, v čem byl největší problém. Tomášek prostě vůbec nerozuměl tomu, co má dělat, co kdo říká – a proto se buď vztekal, nebo danou věc vůbec nedělal. Když ho nutili, tak byl čím dál více rozhozený a docházelo k afektům. Zní to hrozně jednoduše, ale doopravdy k velkému zlepšení došlo, když dostával jednoduché, krátké, jasné a přitom přátelské pokyny. Když někdo zkoumal, jestli rozumí.
A světe div se, začalo to fungovat. Syn najednou začal do školky spěchat, měl velkou radost, když našel na nástěnce i svůj obrázek. Protože dříve sice také občas na nástěnce visel obrázek s jeho jménem, ale mně bylo jasné, že ho Tom nemaloval.
Samozřejmě se všechno nezměnilo ze dne na den. Postupovali jsme krůček po krůčku. Některé děti si cestu k Tomáškovi stále nenašly, stejně jako i Tom stále nezvládá všechno jako ostatní jeho vrstevníci. Nyní máme individuální plán a paní asistentku. Tomík ušel velký kus cesty a udělal neuvěřitelný pokrok. Vidí to i paní učitelky a mluví o tom, jaký Tomášek udělal obrovský skok ve svých sociálních dovednostech. Nemůžu opomenout i paní školnici, která také svým přístupem pomohla, nad rámec svých povinností. Najednou komunikujeme i s rodiči ostatních dětí.
V tuto chvíli už zase můžu klidně spát. Takový pocit je pro naši rodinu vysvobození. Máme doma šťastné, chytré a šikovné dítě, které by bez tohoto přístupu skončilo bůhví kde.
Sdílejte na: