Přečtěte si rozhovor s asistentkou pedagoga. Kdo má problém? A kdo by ho měl řešit? „Co mám jako asistentka dělat s Kájou? Má úplnej blok. Vůbec nechce pracovat. Nemluví, většinou nereaguje, někdy jen šeptá.“
„Hele, a ty jsi u něj z toho důvodu, že má řečový problém?“
„Ne ne, má prý dyslexii, dysortografii, a no a ještě nějaké ty dys. Prej spoustu. Má to napsané ve zprávě z poradny.“
„A nemluví, jo? Nikdy?“
„Kdepak, s dětmi o přestávce povídá, směje se, běhá… Ale když ho třeba vyvolá učitelka k tabuli, tak tam dojde, sklopí hlavu a mlčí a klepe se. Neřekne nic, ani se nepokusí. Ani třeba není schopný ukázat na mapě pohoří a řeky. Prostě se to doma nenaučil.“
„A co učitelka?“
„Co by mohla? Ona se snaží. Často mu říká: Dávám ti tak lehkou otázku. Lehčí už být nemůže. A ty nic. My si společně s paní učitelkou myslíme, že by s ním měli rodiče jít na nějaká další pořádná vyšetření, jsme přesvědčené, že u něj je ještě něco víc. Ale oni nechtějí, ani do školy nechtějí přijít. Nechají ho po škole lítat s bráchou venku, když ve škole nic nedělá, tak mu to dáme dodělat doma, a máme podezření, že ty úkoly za něj dělá babička. No, bude opakovat ročník, propadne, tak snad to bude pro něj dobrý a něco začne dělat.“
„A jak probíhá jeho učení teď? Jak se mu pomáhá s jeho poruchami učení?“
„Učím ho z učebnic pro třídu o rok nižší, češtinu a matiku s ním dělám stranou, ostatní děti pochopitelně jsou úplně jinde. Ale má potíže ve všech předmětech. Není schopný napsat jakoukoli písemku nebo diktát. I když je má zkrácené. Víš, co je třeba divný? V tělocviku neudělá ani pohyb tak jak se mu předvádí, prostě to nenapodobí. Já nevím, jestli to dělá schválně nebo jestli má nějakou pohybovou vadu. Paní učitelka je přísná, ale děti ji mají rády, tahle třída potřebovala řád a přísnost. Ale pořád něco vymýšlí, hry, aktivity, soutěže. A navíc, Káju se třeba snaží zkoušet ústně a ne písemně. Pořád ho vyvolává, ptá se ho, takže šanci má. Kája sedí v 1. lavici před tabulí, aby se líp soustředil, já sedím vedle něj.“
„A proč propadá?“
„On měl propadnout už minulý rok, ale ještě ho nechali, jestli se vzpamatuje. Letos už to prý nejde, neplní to, co má v individuálním vzdělávacím plánu.“
„Co třeba?“
„No on tam má, že musí splnit 60 – 80% učiva. A to neplní.“
„A jak to poznáš, co je 60 – 80% učiva?“
„Tak to přece odhadneš. Vidíš, co se učí jiné děti ve třídě.“
„A co na to říká poradna?“
„Jaká?“
„No ta, co psala doporučení a ta co s vámi asi vytvářela IVP, ne?“
„Já jsem s nikým nemluvila. A z poradny jsem ve škole nikoho neviděla.“
„Jaký má Kája stupeň podpůrných opatření?“
„Třetí.“
„Takže má určitě speciálně pedagogickou péči. Jak často?“
„Ve škole je speciální pedagožka, ale ta do třídy nechodí. Ani k ní Kája nechodí. On chodí jednou týdně odpoledne do kroužku pro dyslektiky, ale ta paní učitelka říkala, že se tam s ním moc neudělá, že je unavený.“
„A jaké máte pro něj pomůcky?“
„Pomůcky? No, má takovou mazací tabulku třeba. Nebo takové kartičky s příklady měl jednou. Jo a teď jsem zavedla kontrolní sešítek, kam se bude psát, co mu šlo a co mu nešlo.“
„Odchází Kája někdy ze školy s tím, že zažil nějaký úspěch? Že sice má zřejmě velké potíže se čtením a psaním a orientací, ale že něco zvládl?“
„Vlastně asi skoro nikdy. Já se ho snažím chválit, ale ono moc není za co. On fakt neudělá nic dobře a nebo je těžké ho k něčemu přimět. Sedí a nemluví. Ani na mě nekouká.“
„Co ho baví? Baví ho něco? Má nějaký zájmy?“
„Nevím. Někdy říká, že ho baví počítače. Ale z informatiky má taky čtyřku. Myslím, že blafuje. Možná to neumí ani zapnout.“