Anička: „To si musím rozhodnout sama“

Příběh pro inspiraci při využívání metody Plánování zaměřené na člověka.

Anička se narodila a žije v Praze od roku 2002. S Rytmusem začala spolupracovat ve svých 19 letech v Tranzitním programu. Navštěvovala tehdy Waldorfskou školu, kde jí „Tranzit“ doporučili. Teď chodí do Dívčí katolické školy. Čtyři měsíce se s Rytmusem učila samostatnému bydlení v Tréninkovém bytě. Je aktivní, společenská a přátelská. Má nabitý program, který ji obohacuje. Účastní se rozličných akcí, chodí na večírky, ráda cestuje a jezdí na letní příměstské tábory a pobyty. Má bohaté vrstevnické vztahy. Její spolužačka Anna je zároveň její nejlepší kamarádkou. Další kamarády a kamarádky má v komunitním centru Motýlek. Aničky rodiče jsou spolupracující, podporující, srdeční a otevření ji do světa pouštět a pouštějí ji. Blízcí jsou jí i jejich přátelé. 

Aničky silnou stránkou je komunikativnost. Je usměvavá a vtipná. Je empatická a vnímavá k okolnímu světu. Zajímá se o druhé. Důležité pro ni je být respektována a rovnocenně přijímána. Je schopna sebereflexe. Chodí včas a je na ni spolehnutí. Je také velká čtenářka, několikrát má přečteného Hobita, Pána prstenů i Harryho Pottera. Dochází na muzikoterapii, hraje na ukulele, harmoniku, ráda zpívá, tancuje a hraje divadlo. Lze říci, že je všestranně nadaná. 

Inspiruje svou občanskou angažovaností. Ráda vypráví o svých dobrovolnických zkušenostech. O tom, jak pomáhala na festivalu dokumentárních filmů Jeden svět, vyprávěla s podporou poradkyně ve škole spolužákům a spolužačkám. Studentstvu z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy prezentuje své zkušenosti a Tranzitní program. V Motýlku povídala o Rytmusu a možnostech samostatného bydlení rodičům mladých lidí s postižením. Vedla job klub pro uživatele a uživatelky Tranzitního programu. Společně s dalším sebeobhájcem vedli workshop na konferenci Pro změnu v Brně. V létě roku 2024 se v rámci mezinárodního projektu učila být lektorkou pro nové sebeobhájce na Univerzitě Krále Juana Carlose v Madridu. Na podzim už v Česku školila deset budoucích sebeobhájců a sebeobhájkyň. A učí, prezentuje a inspiruje dál. 

MAPOVÁNÍ NA ZAČÁTKU SPOLUPRÁCE

Aničku poznat a zjišťovat důležité informace pomáhalo poradkyni zažít ji přímo v terénu během praxí, asistencí a společných schůzek. Pozorovala ji a byla pozorná k jejím projevům. Měla a stále má možnost sdílet zkušenosti a radit se s rodiči. Od Aničky zjišťovala její Dary a nadání. Využily k tomu stránku z dokumentu Můj plán. Další doplnili rodiče. Na základě silných stránek pak pro ni poradkyně hledala vhodnou praxi. Vzhledem k její povaze a zájmům, zvolily jako první praxi kavárnu. Aby Anička dobře zapadla do nového kolektivu a osamostatnila se, vytvořily dokument, který vychází ze zjištění nejen jejich silných stránek a zájmů, ale i zmapovaných Rituálů a Dobrého a špatného dne. Zahrnoval také činnosti, které by si na praxi ráda vyzkoušela, co zvládá zcela samostatně a co s pomocí. Součástí bylo i ošetření obavy z chození po schodech. V důsledku operace páteře má zhoršenou rovnováhu a často uvítá oporu druhého člověka. Dokument předaly s Aničkou v kavárně. Kolegyně a kolegové tak získali důležité informace o tom, jak Aničku podpořit v práci a o čem si s ní třeba neformálně popovídat. 

Prostředí a atmosféra kavárny Aničce sedla a potvrdilo se, že pracovat s lidmi jí svědčí. Práci si zkusila v několika dalších pražských kavárnách, v jedné z nich měla přes prázdniny i brigádu. Další praxe absolvovala v knihkupectví, nakladatelství a domově pro seniory. Každá zkušenost pomáhala Aničce rozvíjet se a uvědomovat si svůj profesní zájem. Ukázalo se také co zlepšovat. Jak překonávat obavy z neznámého, jak pracovat s energií a co má vliv na její sílu a schopnost soustředit se. Že monotónní činnosti ji brzy unaví a ztrácí pozornost. Že je pro ni důležité a motivující porozumět tomu, co a proč dělá. A že ji štve a nebaví, když tomu tak není. 

Ráda se učí a zkouší nové věci a zároveň se jich obává. Na praxi se jí dostal do ruky nůž, který nezná. Doma používá svůj speciální. Bála se s ním pracovat a zabralo nějaký čas zjistit, jak ji podpořit, aby se práci s ním nebránila. Anička se umí „zaseknout“, důrazně odmítat a je v tom přesvědčivá. Tato její reakce může leckoho odradit od dalších pokusů. Ukázalo se ale, že když se jí odmítaná činnost vysvětlí, ukáže a nabídne pomoc a vedení ruky, tak to funguje. Stejně jako trpělivost, kreativita a ochota zkoušet různé možnosti podpory a nevzdávat to. Nakonec stačilo jednou či dvakrát činnost provést společně, postupně podporu snižovat, vzdálit se a být jen opodál. No a pak už byla Anička nadšená, že to zvládá sama a ví, že krájet nožem či slévat špagety může být bezpečné. 

Opakující se stereotypy v komunikaci. Některé projevy Aniččina chování vedly poradkyni k potřebě vyjasnit je a porozumět jim. Iniciovala proto setkání, kterého se kromě Aničky a Rytmusu účastnila rodina a škola. Poradkyně sepsala a představila opakující se Aničky projevy a fráze a spolu s ostatními ověřovala, zda jim dobře rozumí a zjišťovala, jakou s nimi mají zkušenost. Výstupem setkání je Komunikační tabulka, která fráze nejen objasňuje, ale i radí, jak na ně nejvhodněji reagovat. Tabulka významně pomohla Aničce začlenit se na praxích.  

Důležitých informací o Aničce postupně přibývalo. Bylo jich tolik, že už kdekdo ztrácel přehled. Všechna důležitá zmapovaná zjištění pro to zpracovala poradkyně společně s Aničkou do Profilu na 1 stránku. Ten ji stručně a přehledně představuje lidem, kteří ji podporují v osamostatnění a seberozvoji na praxích. Asistenti, asistentky a kolegové a kolegyně se tak mohou jednoduše seznámit s tím, co je na ní cenné, co je pro ni důležité a jak ji nejlépe podpořit. 

PLÁNOVÁNÍ A REALIZACE

Kromě pravidelných individuálních schůzek probíhají jednou až dvakrát ročně Plánovací schůzky zaměřené na člověka, kterých se účastní i lidé z Aniččina blízkého okolí. Vycházejí z potřeby pomoci Aničce rozvíjet se, uplatnit její silné stránky, podpořit jí v samostatnosti a sebeurčení. Jedna ze schůzek byla věnována přechodu do nové školy. Jiná zase posloužila ke sběru nápadů, kam by mohla Anička na další praxi. Poradkyně nechtěla zanedbat některá z jejích nadání a společně s rodinou a školou vytipovali další možnosti jejího uplatnění. Zrekapitulovali, co si Anička vyzkoušela, jaké jsou její silné stránky a Sny a přání v oblasti pracovního uplatnění. Výsledkem byl seznam pozic, institucí a firem, kde může Anička své dovednosti uplatnit. Zaměřili se i na to, aby práce, kterou bude dělat, byla rozmanitá a pestrá, aby kolektiv na pracovišti Aničku přijal a byla ošetřena zmapovaná rizika. Výstupy ze schůzek se stávají podkladem pro tvorbu individuálních plánů. 

Anička si v průběhu spolupráce říká, co si přeje a čím dál víc se umí rozhodovat sama za sebe. Její hlas je na prvním místě. Posílená svou sebeobhájcovskou rolí říkává „To si musím rozhodnout sama.“ To když jí poradkyně nabízí varianty praxí nebo možnosti pro zapojení do různých aktivit. Anička rozumí, oč v rozhodování jde, tuto svou kompetenci rozšířila a přijala za svou. A když tím argumentuje, není to prázdná fráze, ale skutečně to tak cítí.

Revize plánů a tvorba nových probíhají průběžně během spolupráce. Anička je ve vymýšlení cílů a kroků aktivní a lze od ní získat relevantní návrhy. Důležité pro ni je mít konkrétní představu, praxi si „odžít“ a ze zkušeností při plánování čerpat. Pomáhá i kladení otázky typu „Co se ti na poslední praxi líbilo nejvíc? Co jsi se naučila? A co bys na konci další praxe chtěla umět?“ Plány vznikají společně, po vzájemné dohodě. Anička rozhoduje z velké míry o tom, co v nich bude a co v nich nechce. Výhodou je její schopnost dobře číst a orientovat se v textu. 

Plány v průběhu spolupráce poradkyně Aničce připomíná a vracejí se k nim. Aktuální cíle a kroky komunikuje i na praxi s kolegy a kolegyněmi, kteří jsou pak často ochotní dát Aničce prostor pro vyzkoušení věcí, které v plánu má. I díky tomu je Anička motivovaná pracovat na jejich naplnění. Je-li to třeba, vytváří poradkyně pro Aničku manuály pro postup práce s fotkami, které jsou coby příloha individuálního plánu. 

VYHODNOCOVÁNÍ SPOLUPRÁCE A DALŠÍ SMĚŘOVÁNÍ

V průběhu a na konci praxe probíhají společné hodnotící schůzky s kolegy a kolegyněmi na pracovišti, jsou-li k tomu otevření. Někde se to daří více, někde méně. Poradkyně se snaží vysvětlovat, že poskytnutí objektivní zpětné vazby pomáhá ujasnit si, na čem a jak s Aničkou dále pracovat. I díky tomu se pak asistence u Aničky rychle snižuje, lépe se osamostatňuje. Překonává rychle i své obavy, když se jí dostává zpětné vazby a individualizované podpory.

Struktura plánovacích setkání a hodnotících schůzek vychází z principů a nástrojů Plánování zaměřeného na člověka. Náplň setkání přizpůsobuje poradkyně aktuální situaci a Anička je vždy ve středu zájmu. Metoda nabízí cesty, jak poznat člověka do hloubky a vcítit se, pomáhá ukazovat směr a vyhodnocovat podporu. Pro reflexi plánů se osvědčil nástroj 4+1 otázka, který využili i pro zhodnocení Aničky pokroků po pobytu v tréninkovém bytě. Opět se zapojila rodina a podařilo se přenést její nové dovednosti v oblasti péče o domácnost i sebe domů do přirozeného prostředí. 

DALŠÍ VÝZVY

V Tranzitním programu čeká Aničku ještě jeden rok. Nadále budou mapovat, kam se může Anička posouvat dál. Vytipují další praxe, kde získá nové zkušenosti a posílí ty stávající, aby se mohla rozhodnout pro další vzdělávání. S výhledem, že po ukončení další školy začne pracovat na otevřeném trhu práce a jednou třeba i samostatně bydlet. 

Zpracovaly: Kristina Štrobl a Lucie Soukupová