Dokumentární romance dvou mladých lidí s hendikepem, kteří se pokoušejí postavit na vlastní nohy. Podle režisérky snímku Chceme bydlet sami Lindy Kallistové Jablonské to lidé s handicapem mají v něčem mnohem složitější, ale v něčem vlastně možná jednodušší. „Ondra s Luckou byli často hrozně bezstarostní, veselí,“ popisuje v rozhovoru. Krátký film o dvojici využívající služeb Rytmusu ukazuje také perspektivu jejich rodičů. Podívejte se na dokument o tréninkovém bytě, který je součástí kreativní výzvy Storytelling nadačního fondu Abakus. Najdete ho v iVysílání České televize.
Kdybyste nás měla vzít do tréninkového bytu, jak to tam vypadá?
Byt, ve kterém žili půl roku Ondra s Luckou, je hezký dvoupokojový byt, kde jsou dvě koupelny a kuchyň. Každý z nich tam má svůj moc hezký světlý pokoj, kam si může dát svoje věci, udělat si tam pohodičku a pak jsou tam společné prostory.
Geniální způsob, jak naučit mladé lidi s handicapem samostatnému životu
Něco, co vás tam zaujalo?
Byt není standardní v tom, že je tam hodně cedulek a popisků, které jsou ale strašně potřebné. Je tam třeba cedule na dveřích, co si člověk nemá zapomenout, když odchází z bytu. Nebo jaké jsou postupy při úklidu. Pro nás jsou to možná banality, ale pro mladého člověka s handicapem, který byl celoživotně zvyklý, že to za něj dělá někdo jiný, je postup krok od kroku hrozně potřebný. To je asi největší rozdíl oproti normálním bytům.
Kdybyste měla popsat tréninkový byt v pár slovech, co pro lidi s postižením znamená?
Přijde mi to jako geniální způsob, jak naučit mladé lidi s handicapem samostatnému životu.
Kdo je pro vás Ondra a Lucka?
Ondra a Lucka jsou mladý pár, který zažívá to, co jejich vrstevníci úplně běžně taky. To znamená vztahové problémy nebo naopak vztahové radosti, starosti s rodiči, a hlavně velkou touhu se osamostatnit a žít. Rozhodovat se sám o sobě.
Jak dlouho jste s nimi strávila?
Potkávali jsme se nějakou dobu před natáčením, potkala jsem se i s jejich rodiči a pak jsme spolu strávili čtyři intenzivní natáčecí dny. Celý film trval natočit půl roku, protože jsme se snažili, aby v tom byla jistá časosběrnost. Máme tam první moment, kdy se v bytě schází, až po to, kde ho opouští.
Něco, co vás na natáčení překvapilo?
Mě vlastně překvapilo, že lidé s handicapem to mají v něčem samozřejmě mnohem složitější, ale v něčem vlastně i možná jednodušší. Ondra s Luckou byli často hrozně bezstarostní, veselí. My, co na nás leží celá tíha světa a budoucnosti, se možná příliš stresujeme. Takže mně se vlastně hrozně líbil jejich život, který není tak stresující.
Natáčení filmu mě naučilo nahlížet svět úplně z jiných perspektiv
Jak byste popsala to jejich soužití?
Ten jejich vztah, abych nespoilerovala, prošel nějakou zásadní proměnou. Řekla bych, že to zase odpovídá tomu, co lidé prožívají mezi 20. a 30. rokem života.
Jak vlastně na společné soužití reagují jejich rodiče?
Nechtěla bych úplně mluvit za rodiče, protože se s nimi neznám tak dobře. Bylo ale vidět, jak hrozně důležité téma to je, jak pro pár, tak i pro jejich rodiče. Když se vám narodí dítě s handicapem, rodič automaticky nastoupí do role věčného pečovatele. Dříve nebo později ale musí přijít chvíle, kdy i on je postaven před otázku, do jaké míry je ochoten nebo schopen je pustit. V tomhle si myslím, že to je hrozně zajímavé a důležité téma. S námi hrozně hezky spolupracovala právě Ondrova maminka, která se myslím role zástupce rodičů lidí s handicapem zhostila skvěle. Na ní je přesně vidět, co se jí honí v hlavě. Jaká úleva to pro ni je, když Ondra na chvíli bydlí někde jinde. To tam sama přiznává. Ale na druhou stranu bylo vidět, že má jisté pochybnosti o tom, jestli to zvládne.
Název filmu je Chceme bydlet sami. Je to přesně, co pro pár tréninkový byt znamená?
Myslím si, že jo. Prostě chtějí bydlet sami, ale naráží to na spousty překážek, samozřejmě v jejich handicapu. Ale myslím si, že vlastně největší překážka je finanční a systémová. Tréninkový byt je skvělý, ale je potřeba tam ještě udělat další kroky k tomu, aby se tento sen mohl zrealizovat.
Je něco, co vás jejich příběh nebo vztah naučil?
Možná mě to právě naučilo nahlížet svět úplně z jiných perspektiv. Člověk se nemusí tolik zabývat věcmi okolo, ale soustředit se na to, co prožívá tady a teď.
Sdílejte na: