Soňa Majorová je absolventka kurzu pro asistenty pedagoga. Na přednáškách slyšela, jak má vypadat inkluzivní prostředí. Znala to ale už z doby, kdy její syn navštěvoval školu, která byla otevřená všem dětem. O svoji zkušenost se s námi podělila.
Třída, kterou navštěvoval můj starší syn, dnes už 15ti letý od 1. do 5. ročníku ZŠ Zdice, vnímám jako skutečně inkluzívní prostředí. Sešly se zde děti inteligenčně průměrné i nadprůměrné, hyperaktivní, s poruchami učení, chování, sociálně nezralé, sportovně nadané a samozřejmě z různých sociálních prostředí. Jejich třídní učitelka Mgr. Jitka Palánová je první den školního roku symbolicky uvítala na palubě lodi POHODA. Od prvního dne se snažila vytvářet přátelské prostředí tak, aby se děti ve třídě cítily dobře a bezpečně. Vždy měla pochopení pro individuální potřeby dítěte.
Vzpomínám na jednu holčičku, pro kterou byl vstup do školy náročný. Odmítala zůstat ve škole. Ze začátku se proto nezúčastňovala vyučování, jen si spolu s maminkou vyzvedly práci na doma a druhý den ukázaly, jak pracovaly. Po několika dnech zůstávaly na vyučování spolu a později maminka postupně odcházela na chvíli mimo třídu. Netrvalo dlouho a holčička se sama zapojila do běžného chodu ve třídě. Protože paní učitelka byla známá svým individuálním přístupem k žákům i ve vyučování, byli v průběhu dvou let do třídy přeřazeni tři žáci, kteří měli problémy s učením. Třídu na změnu vždy připravila. Dětem vysvětlila, že pro nového žáka může být těžké zapojit se do nového kolektivu a požádala je, aby k němu byli ohleduplní. Zároveň určila dvojici, která mu měla být ze začátku průvodcem v nové třídě.
Vzadu ve třídě měly děti vytvořenou odpočinkovou zónu s kobercem, knihovnou, policemi. Děti tu měly svůj polštářek, plyšáka, nebo jiné osobní věci. Také tu byl stolní fotbálek, společenské hry apod. Tady se na koberci scházely s paní učitelkou v pondělí ráno, aby si popovídaly o tom, co prožily o víkendu, na čem budou tento týden pracovat a co je čeká. V pátek si připomněly, na čem v uplynulém týdnu pracovaly a co se naučily nového. Netýkalo se to samozřejmě jen učiva, především sociálních dovedností a vztahů mezi dětmi. Fungovala zde i schránka důvěry, kam děti vhazovaly lístky se svými problémy. Paní učitelka je řešila podle situace individuálně nebo naopak při společných sezeních, při nichž zároveň děti společně vytvářely dohody a pravidla třídy. Ty si pak vyvěsily ve třídě a vzájemně si je připomínaly, pokud vznikl nějaký konflikt. A o ty nebyla hlavně ze začátku nouze. Paní učitelka neúnavně pracovala na tom, aby děti naučila vzájemnému respektu, toleranci, zohledňování možností jednotlivců a vzájemné pomoci. U všech trvala na dodržování třídních pravidel.
To se týkalo i vyučování. Děti často pracovaly ve skupinkách, aby se naučily naslouchat spolužákům, respektovat jejich názor, sdílet úspěch i neúspěch a vzájemně si pomáhat. Také je učila, aby si o pomoc uměly říct. Při samostatné práci byla cvičení zadávána s ohledem na různá omezení a schopnosti dětí. To se zpočátku dětem a často i rodičům nelíbilo. Měli pocit, že není všem měřeno stejně. Vše se pak řešilo na třídních schůzkách, kde se paní učitelka snažila trpělivě, ale neoblomně vysvětlovat důvody jejího způsobu práce s dětmi. Přesto se snažila o zapojení rodičů do života třídy. Navrhla nám, abychom se přišli podívat na výuku do hodiny. Chtěla znát náš názor ohledně zadaných domácích úkolů, zda je jejich množství v pořádku a kolik času je potřeba na jejich vyhotovení. Vítala diskuzi rodičů a zpětnou vazbu. Pořádala ve třídě společná vánoční setkání rodičů a dětí. Na jedno z nich nacvičila s dětmi malé pohádkové představení. A aby si všechny děti mohly zahrát jednu z hlavních rolí, vytvořila několik skupinek a pohádka se zahrála víckrát. Děti si to užily a rodiče byli spokojeni, že viděli své děti plně zapojené. Zavedla tajné vánoční losovaní, každé dítě si vytáhlo papírek se jménem svého spolužáka, pro kterého si připravilo drobný dáreček. Ten pak položily pod vánoční stromeček ve třídě.
Několikrát uspořádala přespání dětí ve škole. Vybrala peníze na nákup potravin, ze kterých si děti kolektivně připravily večeři. V průběhu roku se jeden chlapec stěhoval a tak pro něj s dětmi uspořádala společné zábavné dopoledne. Každý mu měl připravit malý dárek a společný dopis na rozloučenou. Když několik žáků dělalo zkoušku na gymnázium, požádala ostatní spolužáky, aby se na chvíli ztišily, děti zavřely oči a poslaly jim hezkou myšlenku. Podobné to bylo, když jednu dívku čekala operace.
Byla to skvělá výchova nejen dětí ale i rodičů. Dobrý start do života. Všichni tu setkali s tolerancí, respektem vůči ostatním a měli možnost získat zkušenost s tím, že každý má svou hodnotu a své místo na slunci. Můj syn i po přestupu na gymnázium je se svými bývalými spolužáky v kontaktu. Jezdí s nimi každoročně na školní letní tábor.
Já nyní pracuji jako asistentka pedagoga na 2. stupni ZŠ, kam syn docházel a kde je jeho třída už v 9. ročníku. Je příjemné ve sborovně slyšet, že s jejich třídním kolektivem nemají pedagogové problémy. A tak jsem se seznámila s inkluzivním prostředím. Ale to jsem si uvědomila až zpětně, na přednáškách kurzu pro asistenty pedagoga pořádaný Rytmusem.
Připravila: Soňa Majorová
Sdílejte na: