Je příjemné jít a jít, až je člověk úplně znavený, bolí jej nohy, záda, má žízeň? Má pro něj nějaký smysl trmácet se krajinou, stoupat do kopců, plahočit se v zimě či v horku? Odpověď na tyto a podobné otázky se vydalo hledat na sklonku léta tucet holek a kluků.
Trasa? Před více jak sto čtyřiceti lety ji vyznačil český průkopník Vojta Náprstek a s obdobným průkopnickým úsilím jsme se na ni vydali i my v úterý 30. srpna 2016 ráno. Kdo my? Především Šimon a David, vytrvalý František a Tadeáš, také starostlivá Verča s Janou, Sára, Petra a Ondřej, nezdolný Tomáš, Terka a Ája s nezbytnými knížkami a s nimi David, Tereza a Jakub. Všichni z výše jmenovaných mají co dočinění s Tranzitním programem obecně prospěšné společnosti Rytmus.
Naplánovali a připravili jsme si trasu z Loděnice do Svatého Jána pod Skalou s malou odbočkou podél Kačáku a Berounky do Srbska. „To jsou krrrrpáály,“ lamentuje Tom poté, co scházíme ze zmíněné skály dolů k poustevníkově jeskyni. Těžko se mu došlapuje a ne úplně dobře vidí na cestu: „Proč tady neudělali cesty jak v Prrraze, to je hrrrůza!“, kloužou mu nohy v kotníkových botách. Jak ale vyjádřit v psaném textu tu zvláštní směs pocitů, kdy si stěžujete a bručíte a současně je přítomná skrývaná, avšak patrná radost, že se vám daří něco, za sebe sama, překonávat? Znáte to?
Noc v tee-pee, oheň a kamarádi, kytara a spánek ve spacáku. Středa ráno a snídáme. Díky moc za ty koblihy. Vyrážíme. Jdeme společně, což neznamená, že všichni stejně rychle. Čekáme na sebe navzájem, pomáháme si. Rozdělíme se a tak někteří stihnout doběhnout i na Ameriku (tu Malou zatím). Co čeká na konci? Karlštejn a cesta domů? Nebo mnoho zážitků, neopakovatelný vnitřní pocit, když se vracíte z cest? „Ahoj, příští prázdniny zase!“, loučíme se na nádraží. Našli jsme odpověď na otázky položené v úvodu, co myslíte? Také si je kladete? Na shledanou příští léto.
Sdílejte na: