Petr je člověk jako kdokoli z nás, jen potřebuje, aby mu někdo ukázal, jak se má o sebe a o své věci starat

Michaela Nevoralová je sestrou Petra. Ten s pomocí Rytmusu v minulosti našel zaměstnání. Od léta 2015 využívá službu Podpora samostatného bydlení.

Petrovi je 60 let a pracuje v sociální firmě  Etincelle, kde uklízí. S pomocí své sestry a pracovníků Rytmusu žije nyní spokojeně ve vlastní domácnosti, kde žil od malička s rodiči. Michaela nám o své zkušenosti s Petrem poskytla upřímný rozhovor.

Můžete popsat váš příběh? Jak a proč vlastně Vaše spolupráce s Rytmusem začala?

Do Rytmusu mě přivedl Petr v roce 2014. Nejdříve jsem se potkala s Martinem z Podporovaného zaměstnávání. Petr tehdy pracoval v KFC. Později jsme začali spolupracovat s Lenkou z Podpory samostatného bydlení. Oni jsou úžasní. Já tomu vůbec nemohla uvěřit, že se někdo takhle zajímá. Cítím tu úžasnou pomoc a zájem. A hlavně vidím reálné výsledky. Naposledy jsem se seznámila s asistentem Standou, který teď pomáhá Petrovi přímo v domácnosti. Zjistila jsem, že pomáhají i mně, že já to s Petrem vlastně vůbec neumím. Naše máma byla dominantní a veškerou péči o Petra zajišťovala sama. Přestože jsem se dlouho snažila do péče zasáhnout, nešlo to. Máma si tehdy neuvědomila, že budu jednou jeho jediná příbuzná. Neměla jsem od ní žádné informace o tom, co bych měla dělat. Ani Petr se o dění v domácnosti nezajímal. Všechno pro mě začalo půl roku po tom, co máma umřela. Petrovi zanechala tři sta tisíc, o kterých jsem nevěděla. On je během toho půl roku utratil a pak jednoho dne na podzim přišel, že má hlad.

Využívali jste i jiné možnosti pomoci či podpory třeba od státu nebo jiných poskytovatelů sociálních služeb?

Petr má invalidní důchod a příspěvek na péči.  Půl roku předtím než máma zemřela, požádala o oficiální opatrovnictví na Praze 6. To jsem byla překvapená. Do té míry byla přesvědčená, že já jako jeho sestra nic neudělám, tak se obrátila na cizí lidi, aby mu přidělili neznámého opatrovníka. To dodnes nechápu. Máma také uzavřela předběžnou smlouvu s chráněným bydlením. Vyplývalo z ní, že se budou o Petra starat, ale zároveň mu mohou do jeho vlastního bytu dát spolubydlícího a že byt po Petrově smrti připadne jim. To ve mně budilo nedůvěru, měla jsem z toho strach. Paní ředitelka chráněného bydlení se tehdy se mnou vůbec nechtěla bavit, že to je záležitost maminky a Petra. V té době jsem byla už jediný Petrův žijící příbuzný. Tahle spolupráce tehdy zašla na úbytě.

S čím Petrovi pomáháte Vy?

Pomoc se točí hlavně kolem hygieny, úklidu domácnosti a hospodaření s penězi. Petr potřebuje, aby někdo dohlédl na to, že si vezme čistou košili, vykoupe se apod. Petr to ode mě přijímá. Co ale řekne Standa, na to reaguje ještě mnohem líp. Petr se na mě obrací hlavně kvůli penězům, nebo když potřebuje pořídit něco nového. Naposledy to byly brýle. Lenka i Standa pomáhají Petrovi hospodařit s penězi tak, aby o nich měl sám přehled. Pomalu se nám podařilo přesvědčit ho, že se nemusí o své peníze bát. Osvědčilo se být důslední a nepovolit.

Co je či bylo pro Vás osobně v péči o blízkého člověka s postižením náročné?

Těžké bylo vůbec pochopit, jak na tom Petr je a co s ním je. Nemám k dispozici žádné lékařské zprávy. Nevěděla jsem, jestli by neměl brát nějaké léky. Snažila jsem se vzdělávat, ale stále jsem laik. Důležité pro mě je vědět, jak mu pomáhat, jak s ním zacházet. Já i přes svůj věk můžu k Petrovi jít a pomoc mu s třeba s úklidem, ale tudy cesta nevede. Je třeba vést Petra k samostatnosti, k tomu, aby si dokázal pomoci hlavně on sám.

Je pro Vás tahle životní zkušenost nějakým obohacením?

Víte, celá rodina to vnímala jako tragédii. Máma byla krásná ženská a trpěla tím, že má dítě s postižením. A tím jsem zatížená i já. Když nad tím ale přemýšlím tak ano, obohatilo mě to. Uvědomuji si už, že Petr je stejná bytost jako kdokoli jiný, jen že se s ním musí jednat trochu jinak a může to nakonec přinášet i radost.

Došlo k nějakým změnám, když jste začali s Rytmusem spolupracovat?

Lidé v Rytmusu mi pomohli v tom laskavém přístupu. Díky nim už vím, jak mám k Petrovi přistupovat. I Petr se v Rytmusu cítí jako člověk. Není už ten, kdo sedí v koutě a řve se na něho, že něco neumí. Já jsem od první chvíle koukala, jak ti lidé jsou úžasní. Lenka a Standa nám dali jistotu, že je tu pomoc na cokoli a kdykoli. Pomáhá mi vědomí, že mám někoho, kdo i mně pomůže vyřešit situaci správně. Ta jistota se týká hlavně praktického života, že Petr bude mít co jíst, bude slušně oblečený, že vstane a půjde do práce. To je velký krok, že Petr už ví, že do práce musí.

Co z té pomoci vnímáte jako nejužitečnější? Společně Petra učíme, že je normální člověk jako kdokoli z nás. Jen potřebuje, aby mu někdo ukázal, jak se má o sebe a o své věci starat. Do té doby ho to nikdo neučil. Má teď šanci, dělat věci sám. Petr byl překvapený, když jsem mu řekla, aby si vzal nůž, prkýnko a nakrájel cibuli. Uvědomuje si už, že má zodpovědnost a že je normální poučit se z vlastních chyb. To dříve nezažíval. O všechno se postarala máma.

Rytmus pomáhá se samostatným vedením domácnosti primárně Petrovi. Pomáhá s něčím i přímo Vám? Pořád jsem žila v obavách, co s Petrem je. Hlavně jestli je najedený. Dřív si půjčoval od sousedů peníze na jídlo. Dneska Petr nakupuje z 90% s asistentem Standou, jinak sám. Teď vím, že Petr je v pořádku a mohu se postavit na vlastní nohy. Spolupráce mi dodává pocit bezpečí.

Je něco, co Vám ze strany Rytmusu chybí a víte, že by Petr takovou pomoc využil?

Pomohlo by ještě více se zaměřit na volnočasové aktivity. Hodilo by se najít nějakou skupinu lidí, se kterými by mohl čas od času zajít na hokej, na fotbal. Líbilo by se mi, kdyby Petr měl ještě někoho dalšího kromě mě a lidí z Rytmusu. Prostě aby neseděl doma sám.

Co byste doporučila rodinám s lidmi s postižením v podobné situaci?

Nezůstávejte na to sami. Člověk to sám nezvládne a jen cit nestačí. Je užitečné nechat si pomoci a poradit od odborníků, zvláště když vás respektují.

Sdílejte na: