Dobrý den, moje dcera chodí do 1. třídy. Poradna doporučila individuální vzdělávání plán (IVP), asistenta a 3. stupeň podpůrných opatření. Dostala jsem IVP vypracovaný třídní učitelkou. Některé body IVP jsem navrhla řešit jinak, napsala jsem i odůvodnění.
Reakce mne překvapila, vedení školy a školní psycholog si se mnou vyžádali schůzku ohledně IVP, kde počítám, bude paní učitelka obhajovat svou verzi za podpory školy. Jinou komunikaci paní učitelka odmítá. Jak se má rodič bránit, pokud není s obsahem IVP ztotožněný a nechce jej podepsat? Má vůbec nějakou možnost? Prozatím mám pocit, že jsem školou stále do něčeho tlačena. To, že bude asistentka sedět s dcerou v lavici, proti mému přesvědčení, jsem už vzdala. Děkuji za odpověď.
Odpověď metodičky Míši Antalíkové:
Dobrý den, ideální stav a pro žáka (a vzájemnou komunikaci dospělých) nejvýhodnější je samozřejmě týmová spolupráce. Ve školách, kde už vědí, že vstřícná vzájemná diskuze je nejefektivnější, se osobně sejdou všichni zúčastnění, aby prostudovali navržený IVP v týmu: škola (třídní učitel, případně další pedagogové, výchovný poradce nebo speciální pedagog, psycholog školní či poradenský, rodiče, asistent). Aby IVP byl funkční, je nutné se nad ním sejít, třeba i opakovaně, diskutovat, připomínkovat, dohodnout se. Také seznámení samotného žáka s jeho vzdělávacím plánem může být zajímavá a přínosná schůzka, na které mohou být jak pedagogové školy, tak rodiče.
Pokud s IVP nesouhlasíte, pak máte právo nepodepisovat a žádat úpravy. Pokud nabízíte domluvu, diskuzi, setkání, své zkušenosti s Vaší dcerou, pak děláte, co můžete. A pokud nejste s obsahem IVP ztotožněna, potřebujete vysvětlit, proč pedagogové napsali zvolený postup a náplň, je týmová schůzka na místě. Což Vaše škola nyní udělala a schůzku Vám nabídla – to je dobře. Na schůzce by mohl ale být i pracovník poradenského zařízení, které psalo posudek. U žáka s 3. stupněm podpůrných opatření je nutné, aby poradna se školou úzce spolupracovala a podílela se například i na tvorbě dobrého a funkčního IVP.
Ten tlak, který vnímáte, určitě Vaší vzájemné spolupráci neprospívá. V tuto chvíli možná tlak vnímá i paní učitelka. Píšete, že jinou možnost komunikace odmítá – pravděpodobně se ona obává Vás stejně jako Vy jí. Bylo by moc dobré, kdybyste ocenila školu, že schůzku nabídla – je to jediná cesta, jak začít komunikovat – osobní setkání. Možná, že školní psycholog nebo někdo z vedení školy naopak budou při rozhovoru oporou a dokážou ze schůzky vytvořit respektující zkušenost pro všechny. Na takové schůzce nemusíte spolu souhlasit, ale můžete si svá stanoviska vyjasňovat, a pokud vás sjednotí společný zájem – tedy budete mít vzájemnou důvěru v to, že jde o dobré začlenění Vaší dcery – pak můžete najít kompromis, zkoušet nové přístupy, a po nějaké době je společně vyhodnotit, zda fungují.
Pokud tuto důvěru nemáte, radila bych Vám, abyste s sebou měla další podpůrnou osobu – někoho, kdo by dokázal vnést do diskuze věcnost a měl schopnost podpořit věci, které ve škole fungují. Například odborníka, ke kterému s dcerou docházíte, či nějakého facilitátora nebo prostě osobu, které důvěřujete. Tuto službu v Rytmusu také nabízíme, podívejte se na naši nabídku.
Píšete, že sezení asistentky s dcerou v lavici je proti Vašemu přesvědčení – ano, takové uspořádání je obvyklé ve škole a třídě, kde hlavním přístupem je frontální výuka nebo si asistenci nedovedou představit jinak. Často důvodem může být i to, že pedagogové nevnímají, jakou sociální bariérou se může asistent stát. Navíc je to asistent pedagoga, nikoli asistent dítěte. Doporučuji položit ve škole následující otázky.
Kolik času z hodiny je nutné, aby Vaše dcera pracovala s asistentem?
Kolik času a jakou činnost zvládne sama?
Kolik času a jakou činnost zvládne ve spolupráci se spolužáky?
Jaké materiály a pomůcky je nutné jí připravit, aby mohla pracovat samostatně?
Proč nemůže sedět v lavici s někým ze spolužáků jako ostatní?
Jak ji naučíme, aby si o pomoc řekla?
Ostatně odpovědi na tyto otázky by také měly být součástí IVP.