Arteterapeutka doporučuje akční metody zaměřené na smysly

V rámci projektu Zdraví jsme se zabývali i duševním zdravím, hlavně pak tématem psychoterapie. Natočili jsme video rozhovor a vytvořili materiály ve snadném čtení. Nyní přinášíme rozhovory. První s naší milou kolegyní arteterapeutkou Petrou Vorlovou.

Petra se zabývá psychoterapií od roku 2000. Absolvovala pětiletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik SUR a řadu dalších kurzů a seminářů zaměřených na psychoterapii. Vystudovala Pražskou psychoterapeutickou fakultu a studijní program psychologie, obor arteterapie na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. Je členkou České arteterapeutické asociace a České asociace pro psychoterapii. Arteterapii poskytuje lidem s mentálním postižením od roku 2019. 

Práce s lidmi s mentálním postižením může mít svá specifika. Jaké přístupy, metody a nástroje se Vám v praxi osvědčily a doporučila byste je i svým kolegyním a kolegům?

Hlavním specifikem je hlavně samotné mentální omezení. Způsob komunikace a vztahování se ke světu a lidem je díky tomuto postižení specifické a vyžaduje tedy i specifický přístup. Psychoterapie, využívající především rozhovor jako terapeutický nástroj, vedoucí k dosažení náhledu člověka na své prožívání a chování, je u lidí s mentálním postižením využitelná pouze v omezené míře.

Osobně se mi u terapeutické práce osvědčily metody, které jsou akční a jdou přímo skrze smysly člověka – zrak, hmat, čich, chuť, sluch. Jedná se tedy především o expresivní terapie jako je arteterapie, muzikoterapie, biblioterapie, dramaterapie, terapie hrou v písku, terapie smíchem, relaxační techniky apod.

Za velmi důležité považuji přizpůsobení komunikace ze strany terapeuta tak, aby byla pro člověka s mentálním postižením srozumitelná. Důležité je mít laskavý, trpělivý a důsledný přístup. Terapeut by měl umět člověka motivovat pro spolupráci a srozumitelně mu vysvětlit proč a co v rámci terapie dělají. Chybět by neměla ani vůle člověkovi naslouchat a pochopit jeho svět, poskytnout pocit přijetí a pochopení. 

„Nedokáží pojmenovat zakázku nebo popsat své pocity“, uvádějí někteří psychoterapeuti důvody pro neposkytnutí svých služeb lidem s mentálním postižením. Proč si myslíte, že to říkají? Je tedy psychoterapie podle Vás pro člověka s postižením vhodná?

V oblasti psychoterapie u lidí s mentálním postižením je velmi málo odborné literatury, kurzů a výcviků, které by byly zaměřeny speciálně na tuto oblast. Psychoterapie je oborem velmi širokým, rozsáhlým se spoustou specializací a oblastí, kde psychoterapie může působit. Psychoterapeuti, které znám a kteří mají velké profesní znalosti a zkušenosti jsou specializovaní na problematiku, která s mentálním postižením nesouvisí. Občas nabývám dojmu, že psychoterapie pro tuto skupinu lidi stojí na samém okraji zájmu. Též ale vnímám, že situace se pomalu obrací k lepšímu.

Psychoterapie je určitě vhodná i pro člověka s postižením, jen je třeba volit vhodné terapeutické metody a prostředky tak, aby pro člověka byly srozumitelné a uchopitelné.

Pozorujete dopady psychoterapie v životě člověka, který k Vám chodí pravidelně? Jaké změny to jsou? A kolik času je potřeba, aby se práce projevila?

U některých pozoruji pozitivní změny v jejich emočním naladění. V rozšíření jejich zájmů a v komunikaci. U některých lidí dochází k výraznému zklidnění, k větší motivaci k různým jiným prospěšným aktivitám v běžném životě. Mám tím na mysli procházky, hudbu nebo výtvarnou tvorbu. Tedy aktivity, které jsou pro naši duši důležité, ale kterým se před terapií dříve nevěnovali. Skrze expresivní terapie, které využívám, zažili, že jim tyto aktivity prospívají a věnují se jim i v běžném životě.

U některých lidí terapie pomáhá překonat náročnější životní období, jakým je např. příprava na operaci, náročná vztahová situace nebo jiné stresující situace.

Znamenala pro Vás práce s lidmi s mentálním postižením v rámci psychoterapie výzvu? Obohatila Vás? Musela jste překonávat nějaké překážky? 

Byla pro mne obrovskou výzvou. Neměla jsem s touto cílovou skupinou téměř žádné zkušenosti. Mám za sebou psychodynamicky orientovaný psychoterapeutický výcvik a arteteterapeutickou školu, která byla analyticky orientovaná. Tyto základy považuji za velmi důležité pro praxi obecně, avšak u lidí s mentálním postižením jen velmi málo využitelné.

V minulosti jsem pracovala s mnoha cílovými skupinami, ale s psychoterapeutickou prací s lidmi s postižením jsem se setkala až před třemi lety a byl to pro mne zcela nový svět, kde veškerá má předchozí studia byla využitelná jen minimálně. Na začátku jsem z nich sice čerpala, ale musela jsem se více a hlouběji zabývat studiem možností této specifické terapeutické práce. V průběhu času jsem si našla vlastní způsoby a přístupy, jakými s lidmi pracuji. V podstatě s každým novým člověkem přichází nová výzva a hledání, co mu sedne a prospívá nejlépe. Sama se musím i nadále v této oblasti vzdělávat.